Už ve starověku si lidé uvědomovali potřebu zjednodušit si počítání nějakou pomůckou, nejlépe nějakým mechanickým zařízením. Za primitivní způsoby počítání se dá považovat počítání pomocí prstů na ruce nebo počítání pomocí kamínků a jamek v písku. Z tohoto způsobu potom vznikly počítací desky. Byly to desky s prohlubněmi do kterých se vkládaly oblázky. Desky se vyráběli se dřeva, z kamene, později i z kovu.
Nejstarší objevená deska pochází z ostrova Salamis z doby přibližně 300 let před naším letopočtem. Římané neměli počítadla. Ti používali asi 100 let př.n.l kamenné destičky, kde si dělali čárky pomocí kamínku. Dá se říct, že tyto destičky byly první předchůdci hospodských účtenek. Velkou nevýhodou všech těchto vynálezu byla neexistence symbolu nuly. Tento nedostatek si nejvíce uvědomovali Mayové a zavedli tento symbol jako první. Arabové kolem roku 200 vymysleli, a také začali používat první kalkulačku s trigonometrickými funkcemi. Ve stejné době v Řecku byla k vidění hvězdářská kalkulačka. Nikdo si však neuvědomoval, že je potřeba nejen vymýšlet vynálezy, ale i vydávat publikace. Ve stejném roce, kdy Arabové počítali sliny a Řekové polohy hvězd a bůh ví čeho ještě, vychází v Indii vědecká práce s názvem "Pojem nula", která se zabývá používáním nuly a jejich výhodách. Z této desky vychází další počítací pomůcka, která se v některých částech světa používá dodnes – kuličkové počítadlo, neboli abacus.
Abacus, tak jak ho známe dnes, pochází přibližně z roku 1200 našeho letopočtu z Číny. V Číně říkali tomuto počítadlu suan-pan. V 16. století se tento vynález dále rozšířil do Japonska a na Koreu. Abacus měl více variant, v Číně se používalo počítadlo se 13 sloupci a dvěma kuličkami nahoře a pěti dole, v Japonsku 21 sloupců s 1 kuličkou nahoře a 4 dole a v například v Rusku 10 sloupců s deseti kuličkami.